4. kapitola

7. května 2012 v 20:12 | Eliza |  Another fire
Vím, že je tohla kapitola trochu nuda, ale jinak bych se nedostala k těm záživnějším částem. ;)


Odvedli nás do temně zelených, vypolstrovaných místností. Lawinia nám oznámila, že máme půl hodiny pro sebe, pak že sem pustí naše rodiny a přátele. Bylo mi to jedno. Tupě jsem se posadila do křesla a zírala na stěnu před sebou. Že uběhla půlhodina jsem poznala podle stále ještě hysterického pláče svojí matky na chodbě. Chvíli potom jeden z mírotvorců rozrazil dveře a pustil mé rodiče dovnitř. Oba se mi zoufale vrhli kolem krku. Jejich návštěva mě probrala a byla jsem teď schopná alespoň trochu myslet. Otočila jsem se k rodičům a odtrhla je od sebe.
"Přestaňte s tím. Vybrali mě a jediné, co dokážete je brečet. Poslouchejte mě," odmlčela jsem se a ujistila se, že oba přestali s hysterií. "Zvládnete to. Já... já zkusím vyhrát." Nechtěla jsem jim dávat falešnou naději, ale usoudila jsem, že je to lepší než nic. Otec přikyvoval a zdál se docela při sobě. Matka měla zmučený výraz, ale na kývnutí se zmohla taky. Znovu jsem se objala a řekla jim, že je mám ráda. I oni mi to řekli. A pak je odvedli.
Vykoukla jsem ven ze dveří a chvíli se dívala, jak odcházejí a pak jsem stočila oči k vedlejší místnosti, kde přijímal návštěvy Luke. U jeho dveří se to netrhlo. Přátelé, rodiče, příbuzní. Raninghaleovi byli evidentně populární. A jejich syn obzvlášť. Bodlo mě z toho u srdce. Už jsem si byla téměř jistá, že Melly nepřijde.
Za další necelou půlhodinu nás přišla vyzvednout Lawinia. Tvářila se vesele. Opravdu jsem měla co dělat, abych jí jednu nevrazila do toho jejího ciferníku, ale ničemu by to nepomohlo. Mírotvorci nás s Lukem odváděli odlišnými cestami. Nepřipadalo mi to jako standardní postup. Nastoupili jsme i do jiných aut. Rozjeli jsme se a já znuděně sledovala cestu. Měla jsem štěstí, že Lawinia se rozhodla pro Lukovo auto.
Najednou mě upoutal obraz venku. Někdo se dral davem, který obklopoval cestu. Když jsem si onoho narušitele prohlédla zblízka, poznala jsem ho. Tuhle tvář jsem znala lépe než svoji.
Melly běžela vedle auta, které kvůli davům jelo beztak pomalu. Mírotvorci se mračili, ale mě se nějakým zázrakem podařilo stáhnout okýnko.
"Melly! Melly!" volala jsem. Okamžitě si mě všimla a smutně se usmála.
"Je mi to strašně líto, Syd. Budu na tebe strašně myslet. Ty tohle zvládneš! Tohle musíš zvládnout! Mám tě ráda Syd!" volala na mě Melly. Leckdo by jí v tom rámusu ani neslyšel, ale mě se do srdce vrylo každé její slovo.
"Taky tě mám ráda, Mell!" zavolala jsem za ní a ona jen kývla. Alespoň si myslím že kývla. Pak už se davy uvolnily.
V vlaku na nás čekali reportéři a kamery. Několik z nich se mě snažilo na něco zeptat, ale mírotvorci jim nedali možnost. Odstrkovali je stranou a mě postrkovali tak dlouho, dokud jsem nestála na nástupní plošině kapitolského vlaku, vedle Luka. Nevěnoval mi jediný pohled. Něco s ním bylo v nepořádku.
Jen co se Lawinia probojovala k nám, poslepu nás nasměrovala k velkým, kovovým dveřím. A za nimi se nacházel pro mě naprosto nový svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rosemary Rosemary | Web | 9. května 2012 v 12:53 | Reagovat

Pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama