7. kapitola

13. října 2012 v 16:02 | Eliza |  Another fire
Po strašně dlouhé době další kapitola :D Doufám, že jste na mojí povídku úplně nezanevřeli ;) Nicméně mám napsáno už hafo dílů dopředu, takže další kapitoly čekejte vždy následující den ;)


Lawinia nás rychle sunula k výstupu. Děsila jsem se, že budeme muset procházet kolem všech těch lidí, které jsem viděla z okna vlaku, ale naštěstí jsem se zmýlila. Kovové dveře se s hlučným vrzáním otevřely a za nimi se nacházela dlouhá, temná chodba s mnoha odbočkami. Lawinia nás svižným krokem vedla chodbou, až náhle zahnula doleva. Před námi bylo nespočet kójí. Kolem těch neobsazených pastávali bizardní lidé. Kolem kóje, ke které mě postrkovali, cupitali pořád sem a tam dvě dívky. Měly černé řasy dlouhé až do poloviny čela a na nich pozlacené korálky. Jedna z nich měla na obou tvářích vytetované černobílé zvíře, které vypadalo jako medvěd. Jejich módu jsem nechápala.
Odněkud se vynořil Marcus. Zamával mě a Lukovi a zase se někam ztratil. Ten chlap je samé tajemství, proběhlo mi hlavou, ale hned na to se na mě vrhli ty dvě z obřími řasami.
"Já jsem Tamia a tohle je Verita," pokynula ta evidentně starší k té mladší "spolu s Romulem jsme tvůj přípravný tým. Trochu tě zpracujeme a pak se za tebou přijde podívat tvoje vizážistka Felicia.", oznámila mi prostě a položila mě na tvrdý, kovový stůl.
Trvalo asi dvě hodiny, než mě poslali i s kovovým stolem do zvukotěsné, vykachličkované místnosti. Za ty dvě hodiny mě stihli opravdu řádně připravit - celé tělo jsem měla bez jediného chloupku a byla jsem duševně otrlá po tlachání Kapitolanů. Mluvili o večírcích, o šatech a nejnovějších chirurgických možnostech vylepšování těla. Jejich řeči mi přišli docela zajímavé. Nerozuměla jsem sice většině věcí, o kterých se bavili, ale bavilo mě poslouchat o blahobytu a zábavě. Nic takového jsem neznala. V devátém kraji se nepořádaly večírky téměř žádné, snad s vyjímkou svateb a důležitých narozenin. Když jsem slýchávala o chudobě ve dvanáctém a jedenáctém kraji, připadalo mi, že se máme docela dobře.
Teď jsem jen ležela na stole a čekala. Ohledně svého kostýmu jsem si nedělala žádné iluze. Splátci z mého kraje se většinou oblékali to rozvolněných béžových tunik a slamněných klobouků, které na nikoho dojem neudělaly. Jeden rok byli pouze pomalování zlatou barvou a ověšeni klasy.
Do dveří vrazila vysoká zrzavá žena. Usmála se na mě přívětivým úsměvem. Nevypadala jako někdo, komu je můj život lhostejný, pomyslela jsem si na moment. Když jsem ale zahlédla její pronikavě zelenofialové oči, uvědomila jsem si prostou skutečnost. Moje vizážistka byla kapitolanka. A to nic na světě nezmění.
"Ahoj Sydney, já jsem Felicia, tvá vizážistka", představila se mi. Stále jí na tváři hrál úsměv, jímž by kdekoho přesvědčila o své dobromyslnosti. Ale mě ne.
"Myslím, že letos musíme vytvořit něco, co bude předčit ostatní kostými deváteho kraje, co říkáš?"
Nemyslela jsem, že by vytvořila něco, čím by náš kraj, jakožto kraj, ve kterém se pěstuje obilí, patřičně představila, ale ve své situaci jsem musela akceptovat jakoukoliv možnou pomoc.
"To bude...skvělé", dostala jsem ze sebe. Neměla jsme nejmenší ponětí jak s ní mám mluvit. Jako s kamarádkou? Jako s Lawiniou a Marcusem? Nebo s naprosto cizí osobou, která může lusknout prsty a připravit mě o život?
Následující hodinu jsem strávila opět v péči svého přípravného týmu. Tentokrát už se jednalo o konkrétní práci: líčili mě a česali do podoby, v níž budu hrdě prezentovat svůj kraj. A který bude náležitě ladit s oblečením, které si na sebe na přehlídku vezmu.
Když bylo vše hotovo, směla jsem se jít převléknout. Když jsem uviděla svůj kostým, byla jsem více než překvapena. Nejenže kostým se nepodobal žádnému, které kdy měli na sobě splátci z mého kraje, on se nepodobal vůbec ničemu, co na sobě měli jacíkoliv splátci z jakéhokoliv kraje.
Můj kostým byl spleten ze stébel pšenice. Všechna stébla byla obalena zlatou barvou, každé v jiném odstínu a pečlivě naskládány vedle sebe. Kostým vypadal jako rozevláté šaty a kupodivu byl i stejně lehký. Určitě to byla ruční práce. Na světle by nebylo možné se na kostým ani podívat, připomínal žhnoucí slunce. Oblékla jsem se a dávala při tom extrémní pozor, abych kostým neponičila.
Za dveřmi už čekala Felicia a za ní můj přípravný tým. Když mě uviděli, spráskli ruce a začala kolem mě pobíhat a švitořit.
"Tobě to tak sluší!"
"Vypadáš nádherně, jako nějaká obilná princezna!"
"Ty šaty se ti úžasně lesknou, drahoušku!"
Na Felicii bylo znát, že se jí její práce opravdu líbí. A já měla radost. Z pochval od přípravného týmu, ze splnění Feliciiných očekávání a hlavně, že nevypadám děsně.
Vypadala jsem úchvatně.
Došla jsem s Felicií k bojovým vozům. U vozu devátého kraje už čekal Luke, oblečený v obleku, který ladil k mému kostýmu. Rozhodně nevypadal nadšeně. U něj stál muž s modrou kůží, který mi nevěnoval ani pohled a začal vzrušeně diskutovat s Felicií.
"Vypadáme jako dva šašci!", soptil Luke. Až do té chvíle jsem myslela, že mi to sluší. A taky jsem mu to řekla.
"Ale prosím tě," odsekl "komu kdy slušela sláma na šatech? To by se celý náš kraj mohl věnovat modelingu."
Když viděl můj nechápavý výraz, vydechl a podíval se mi zpříma do očí.
"To je když hezcí lidé mají hezké šaty a předvádějí se ostatním.", vysvětlil mi.
Modeling bych určitě dělat nechtěla. Připadalo mi to nudné, ale líbily by se mi hezké šaty.
Dostali jsme povel, abychom nastoupili do vozů. Bezeslova jsme poslechli koně se i s námi zařadili do řady. Museli být velice chytří.
Ohlížela jsem se ještě po Felicii a ta k nám na poslední chvíli přiběhla.
"Mávejte a usmívejte se!", poradila nám. Vzpoměla jsem si, že to samé nám radil i nás mentor Marcus.
Bez varování jsme vjeli do prudkého světla a ozval se povyk. Rozhlédla jsem se. Viděla jsem snad tícíse kapitolanů, jak řvou, smějí se a ukazují si na nás. Začali po nás házet věci: peněženky, květiny a další předměty, které jsem nebyla schopna identifikovat, ale poměrně dost jsem jich chytla. Snažila jsem se vžít do atmosféry. Mávala jsem lidem a usmívala se na všechny strany. Vysloužila jsem si tím další nálož darů. Doufala jsem, že v peněženkách budou peníze.
Takhle to pokračovalo asi dalších deset minut, než jsme se konečně zastavili. Ozval se hluk a já pohlédla vzhůru. Nad námi se tyčil prezident Snow, na jakési kovové věži. Kolem něj seděli bizardně oblečení muži.
"Vítejte! Vítejte. Vítáme Vás, splátci! Vážímě si vaší odvahy, a vaší oběti. Happy Hunger Games! And may the odds be ever in your favor!",pronesl prezident. Při jeho slovech dav vydával nepřetržitý ryk. Po promluvě prezidenta jsme se vydali do další budovy.
Jen stěží zakrývala, jak se mi v ten moment prezident hnusil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Flexi Flexi | Web | 14. října 2012 v 12:41 | Reagovat

Super, už aby byla další kapitola :D taky píšu ff na HG :-D akorát o dost jiný ročník :D ale to tvoje ff se mi vážně hodně líbí, si talent :)

2 *Mar* *Mar* | Web | 14. října 2012 v 14:58 | Reagovat

Ahoj, tvůj blog se mi líbí a zřejmě budu další v řadě, když řeknu, že jsem také zkoušela psát HG :D, ale spřátelení blogu budu teprve zakládat, ale ráda si tě tam přidám, pokud tedy stále nabízíš spřátelení :-)

3 Evolet Evolet | Web | 15. října 2012 v 7:39 | Reagovat

musím se v tom zorientovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama