8. kapitola

31. prosince 2012 v 11:39 | Eliza |  Another fire
V rámci znovunavracení se na blog vám sem dávám osmou kapitolu, snad si to proboha někdo přečte xD
Určitě vás taky potěší informace, že už jsem to vymyslela až do konce a mám napsáno hafo kapitol dopředu ;D. Omluvte mé případné pravopisné chyby, jsem prostě lemra, co si to po sobě nečte :D.


Dojeli jsme do další budovy. Kolem mě s Lukem se okamžitě seskupily naše přípravné týmy a naši vizážisti. Oba jsme byli s Lukem najednou strašně zdrchaní. Celá tahle paráda měla skončit smrtí dvaceti tří lidí. Začalo mi být zle naprosto ze všeho. Okole mně se ozývaly pochvalné a nadšené hlasy, ale já jim nerozuměla. A ani nechtěla rozumět. Vydali jsme se k výtahům. Ještě nikdy jsem nejela takovým výtahem a proto jsem byla opravdu ráda, že jsem tak otupělá.
Když jsme vyjeli nahoru, Luke mě chytil za paži a držel v kabině.
"Hele, vím, že jsme spolu moc nemluvili tom, co bude. Asi jsme měli," pronesl naléhavě "ale ti lidé tam venku nejsou naši přátele, Sydney. Ti lidé budou čekat na naši smrt! A vypraví se na piknik do arény, kde zemře 23 dětí, a jedno z nich budeš ty nebo já, pokud ne oba."
Nechápala jsem, co mi chtěl říct. Věděla jsem, co jsou kapitolané zač a co dělají. Věděla jsem to. Jenom jsem o tom neuvažovala. Nemělo to smysl. Vždycky to tu tak bylo a vždycky bude a nikdo to nezmění. A rozhodně ne Luke nebo já.
Nit myšlenek mi přetrhl rozruch v našem bytě v devátém patře. Luke vykulil oči a rozběhl se za hlukem. Zřejmě slyšel něco jiného než já. Ale šla jsem tam taky.
Na zemi tam seděly přípravné týmy i vizážisti. Byla to divná situace. Byl tam hluk, pláč, ale já jen na celou scenérii tupě zírala. Protáhla jsem se kolem do nějakého pokoje s postelí a rozhodla se na dalších 8 hodin o ničem nepřemýšlet.

Ráno mě probudilo bušení na dveře. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem. Ve tmě vypadal pokoj a moc jinak. Teď, když jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout byla jsem poměrně překvapená: světle zelené stěny, tmavý nábytek a spousta skliček, třpytek a světel. V devátém kraji jsem doma nikdy neměli moc světla. Zvlášť večer nebo v zimě. Museli jsme si vystačit se svíčkami, protože elektřina běžně nefungovala. Paradoxně byla naprosto spolehlívá pouze v období Hunger Games.
Vyšla jsem z pokoje a okamžitě jsem věděla, že něco není v pořádku. Avoxové neustále zvedali hlavy a zase klopili oči. Kolem bylo ticho. Vypravila jsem se směrem k obýváku, nebo spíš kde jsem si myslela, že je obývák. A pak se mi vybavilo všechno ze včerejška. To divné posedávání na zemi, ten pláč a křik. Všechno se teď soustředilo k televizi. Jakmile mě uviděl Luke, rozběhl se ke mně a popadl mě za rameno.
"Syd, to bude dobrý. Je to rychlý a seženou ti jiného.", konejšíl mě.
Neměla jsem ponětí o čem to mluví a taky jsem mu to řekla. Překvapeně se na mě obrátil.
"Ty...ty to nevíš?", zeptal se.
"A co bych měla podle tebe vědět?", opáčila jsem a tušila, že cokoliv mi řekne bude pro mě špatnou zprávou.
"Felicie...ona měla nějaké problémy s Kapitolem. Oni...," odmlčel se Luke a oitřel si tvář "oni vysílají její popravu."
Svět se zastavil, klopýtl a zase se roztočil dvojnásobnou rychlostí, jako by chtěl nabrat, co ztratil a já se odporoučela k zemi.
Hunger Games letos začínají pro devátý kraj opravdu brzy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama